Jak mohu mít Jehovovo schválení pro svůj život?

 

„ ‚Každý si myslel, že jsem šťastná, veselá celodobá služebnice. Vždy jsem to byla já, kdo lidem pomáhal s jejich problémy. Zároveň jsem ale cítila, jako bych uvnitř odumírala. Padaly na mě znepokojivé myšlenky a vnitřní úzkost. Mezi lidmi jsem si připadala, jako bych byla někdo cizí. Chtěla jsem prostě zůstat doma v posteli. Celé měsíce jsem Jehovu prosila, aby mě nechal zemřít.‘ — Vanessa“—Strážná věž, 1. června 1997, str. 24

Už jsi někdy cítil, že ať se jakkoli snažíš, nemáš na to? Ale navštívil jsi sál Království a nasadil na své tváři úsměv, který říkal: „Všechno je v pořádku…“ avšak dobře jsi věděl, že nemáš pro svůj život Jehovovo schválení.

„Zkoušejte, zda jste ve víře, prokazujte, co sami jste. Nebo snad nerozpoznáváte, že Ježíš Kristus je ve spojení s vámi? Ledaže jste neschváleni.“ —2. Korinťanům 13:5

Myslím si, že všichni procházíme obdobím sebezkoumání, kdy přemítáme nad svými životy a zkoumáme svou loajalitu vůči Bohu Jehovovi. Písmo nám přece nařizuje, abychom to dělali! Každý z nás se potřebuje ptát sám sebe: „Mám na to?“ „Opravdu jsem ‚ve víře‘?“

Ráda bych se sdílela se zkušeností, kterou jsem prožila před několika lety, když jsem měla jedno období sebezkoumání. Vyvrbilo se do setkání s Ježíšem, které zcela změnilo můj život.

Ačkoli jsem před touto zkušeností věděla o Ježíši a jeho výkupní oběti za hříchy lidstva, nebyl pro mne velmi osobní. Domnívám se, že je to jako s pocitem, že je Ježíš tam nahoře v nebesích s Otcem a my jsme ponecháni zde na zemi svému osudu, abychom se pokoušeli odvracet satanovy útoky a snažili se být pro Jehovu přijatelní.

Navštěvovala jsem místní sbor křesťanů; a přece jsem ve svém srdci věděla, že nemám pro svůj život Jehovovo schválení. Hlavou se mi honily otázky typu: „Kdybych dnes v noci zemřela, byla bych v  Jehovových očích schválena či neschválena?“ „Dal by mi v blížícím se soudu věčný život?“

Byl tu pocit viny, který jsem měla, protože jsem věděla, že ať se jakkoli snažím, vždycky selžu ve snaze „být dokonalá, jako je dokonalý nebeský Otec“ (Matouš 5:48).  Jak prohlašuje Jakub 3:2: „Všichni totiž mnohokrát klopýtáme. Jestliže někdo neklopýtá ve slovu, je to dokonalý muž, schopný držet na uzdě také celé své tělo.“

Jak bych mohla „být dokonalá“? Je dokonalost jenom něco, na čem máme „pracovat“— a ne nezbytně něco, co máme v tomto životě zvládnout? A co Jehovova spravedlnost? Vyváží Jehovovu spravedlnost jeho slitování? Jak by mohl být spravedlivý, kdyby to udělal? Protože jakékoli snížení jeho spravedlnosti kvůli jeho slitování je kompromisem jeho spravedlnosti! Abych byla sama k sobě zcela upřímná, musela jsem si připustit, že to nemohu splňovat.

Nedávno jsem si vzpomněla, jak jsem pospíchala na poštu, abych poslala balíček před zavírací dobou, která je přesně v 17:30.  Když jsem v 17:31 běžela přes parkoviště, viděla jsem, že začínají zavírat hlavní dveře. Přiběhla jsem ke dveřím, zaklepala a poprosila poštovního doručovatele, aby mi dovolil vstoupit. Konec konců, opozdila jsem se jen o minutu! A přece mi přes dveře sdělil, že je zavřeno a že mne nemůže vpustit.

Když jsem tak přemýšlela, uvažovala jsem i o tom, jak v našem dnešním světě spravedlnost vyžaduje, aby bylo všechno v čas—bez výjimky!  Začala jsem přemýšlet o tom, jakou je Jehova bytostí. Je Bohem pořádku, dokonalosti a svatosti. Nikdy se neopozdí, ani se nikdy nevzdá svých záměrů. Ačkoli je nekonečně milující, jeho dokonalost a svatost vyžadují, že do jeho ráje nevstoupí nic nečistého. Jestliže naše spravedlnost vyžaduje, aby lidské bytosti žily v souladu s dokonalými normami (jako je dodržování rozvrhu hodin), které nemohou být ignorovány, jak může být Jehova spravedlivý, když překračuje svá pravidla, aby „naplnil své slitování“? Nemůže! Nikdy není řečeno, že my, lidské bytosti, jsme spravedlivější než on v normách, které vyžadujeme od našich spoluobčanů! A tak vidíme, že Jehova, aby snížil svou spravedlnost pro svou lásku a milosrdenství, musí se zpronevěřit samotné své spravedlivé přirozenosti.

A tak vidíte složitou situaci. A to pěkně bezútěšnou. Ačkoli jsem věděla, že Ježíš zemřel za Adamův hřích—tudíž zaplatil za to, co Adam ztratil—něco mi tu chybělo. Stále jsem na svých bedrech nosila vinu svých osobních hříchů (tj. celou dobu, kdy jsem byla neupřímná, neposlušná, vzpurná, nevěrná a neloajální). Jak jsem toužila po ujištění, že až zaklepu na dveře vedoucí do ráje, Jehova mne vpustí dovnitř! Jak jsem toužila po jeho pokoji a po Jehovově schválení pro svůj život. Získala jsem naději, až když jsem se začala vnitřně ztotožňovat s pravdou v následujících verších:

„Ale Bůh nám doporučuje svou vlastní lásku tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy, protože jsme byli nyní prohlášeni za spravedlivé jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od zloby.… Toho, kdo neznal hřích, učinil hříchem za nás, abychom se jeho prostřednictvím stali Boží spravedlností.“—Římanům 5:8-9; 2. Kor. 5:21

Co měl Izajáš na mysli, když prohlásil, že „všechny naše skutky spravedlnosti jsou jako oděv pro období menstruace“ (Izajáš 64:6)?  Co měl na mysli Pavel, když prohlásil, že „člověku, který nepracuje, ale věří v toho, kdo prohlašuje bezbožného za spravedlivého, je jeho víra počítána za spravedlnost“ (Římanům 4:5)?

Do mého srdce vniklo světlo, až když jsem dala za pravdu 1. Petr 2:24: „Sám vynesl naše hříchy na svém vlastním těle na kůl, abychom skoncovali s hříchy a žili pro spravedlnost. A jeho podlitinami jste byli uzdraveni.“  Co znamená slovo „vynesl“? Doslova to znamená, že „nesl.“ Kde „nesl“ Ježíš naše osobní hříchy podle tohoto verše?  Je zde, že nesl všechny naše osobní hříchy „na svém těle.“

Když vyšlo v mém srdci světlo, udeřila mne tato úžasná pravda: Bůh Jehova doslova přenesl VŠECHNY mé osobní hříchy na tělo Ježíše a on tam visel a umíral za všechnu mou špatnost—nesl ji „na svém těle“!!

Účinek tohoto jasného obrazu mne zasáhl přímo do srdce. Ježíš zemřel—nejen za Adamův hřích—ale za všechny mé osobní hříchy!  Nesl je „na svém těle“—nejen hříchy celého lidstva—nýbrž všechno, co jsem já osobně udělala a co mne činilo v Jehovových očích neschválenou—od nečistých myšlenek k sebestředným motivům, které  měly za následek Jehovovo neschválení.

Představil jsi si někdy Ježíše, jak umírá na dřevě za všechny tvé osobní hříchy? Představil jsi si někdy jeho krev, která za tebe tekla? Uvědomil sis, že to nebyl pouze Adamův hřích, který dovedl Ježíše na kůl, nýbrž že to byly tvé hříchy?

Když jsem o tom rozjímala, najednou jsem si uvědomila, že kdybych stála před Bohem Jehovou, mohl by mne obvinit z Ježíšovy vraždy a musela bych přiznat svou vinu—neboť ho zavraždily MÉ osobní hříchy. Pěkné vystřízlivění, že?

Ale taková je Ježíšova láska, kterou má pro tebe i pro mě. Víš, že kdybys byl jediným člověkem na světě, který by ho přijal, Ježíš by stejně za tebe zemřel? Tomu říkám láska! Nemohu ji dostatečně pochopit a přece si ji vůbec nezasloužím.

„…NYNÍ prohlášeni za spravedlivé jeho krví…učinil  hříchem za nás, abychom se jeho prostřednictvím stali Boží spravedlností.…“

Tato slova se mi ozývala v srdci. Byl to bod zlomu, kdy jsem poznala, že není nic, co bych mohla já osobně udělat, abych byla pro Jehovu přijatelnou a vysloužila si pro svůj život Jehovovo schválení. Uvědomila jsem si, že potřebuji jít přímo k Ježíši a požádat ho, aby byl mým osobním Pánem a Spasitelem, jak je přikázáno ve Skutcích 22:16: „A proč nyní otálíš? Vstaň…smyj své hříchy tím, že budeš vzývat jeho jméno.‘ “

Jak jsem pokračovala ve studiu Božího Slova, objevila jsem, kterak „být dokonalou,“ jak to vyžaduje Otec—ne skrze mou vlastní spravedlnost—nýbrž skrze Kristovu spravedlnost, neboť jeho krev přikrývá všechny mé osobní hříchy.  Hebrejcům 10:10 prohlašuje, že „jsme byli posvěceni prostřednictvím obětování těla Ježíše Krista jednou provždy.“ Slovo posvěceni znamená „odděleni jako svatí.“

Jak jsme „odděleni jako svatí“? Podle tohoto verše se tak děje „obětováním těla Ježíše Krista.“ Když jsem četla dále 10. kapitolu Hebrejcům, všimla jsem si 14. verše: „Jedním [obětním] darem totiž učinil natrvalo DOKONALÝMI  ty, kteří jsou posvěcováni.“ Slovo „natrvalo“ nese myšlenku neustálé „dokonalosti“—založené na Kristově oběti „jednou provždy“—která nikdy neselže. To je spravedlnost, která je doslova připsána na můj účet—nikdy mi nebude odebrán okamžik, kdy jsem se plně spolehla jedině na Krista.

Jakmile jsem přišla k Ježíši a požádala ho, aby mi dal svou spravedlnost výměnou za můj hřích, stala jsem se ve svém postavení před Bohem Jehovou „dokonalou.“ Již na mne Jehova nehledí v souvislosti s mým hříchem a nehodností, nýbrž hledí na mne ve spravedlnosti Ježíše Krista. Kolosanům 3:3 prohlašuje: „Vždyť jste zemřeli a váš život je schován u Krista ve spojení s Bohem.“

Nemohu vyjádřit slovy ten pokoj, který protékal mým srdcem v okamžiku, kdy jsem dala svůj život Ježíši a důvěřovala jen jemu, že bude mou osobní hodnotou před Bohem Jehovou. Všechno, co si pamatuji, je, že jsem byla jednu minutu pod tíhou viny mých osobních hříchů a hned v příští minutě jsem byla svobodná a ihned jsem pociťovala Jehovovo schválení. Jednu minutu byl Bůh Jehova vzdáleným a neosobním Bohem, ke kterému jsem se modlívala; v příští minutě byl mou úlevou a jeho přemáhající pokoj mnou protékal s radostí, jakou nedokážu vysvětlit. Ježíš osobně slyšel mou modlitbu, odpověděl smytím mého hříchu, přišel do mého života a pozval mne do osobního vztahu s ním. Vskutku vyjadřují Pavlova slova Korinťanům pravdu o mém vztahu s Ježíšem:

„…kteří jste byli posvěceni ve spojení s Kristem Ježíšem, povolaným za svaté, spolu se všemi, kteří všude vzývají jméno našeho Pána, Ježíše Krista, svého Pána i našeho… Věrný je Bůh, který vás povolal k podílnictví se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem.“ —1. Korinťanům 1:2, 9

Jak můžeme mít „podíl“ s někým, s kým nikdy nemluvíme? Od té doby, co jsem přišla k Ježíši a požádala ho, aby mi dal svou spravedlnost výměnou za můj hřích, se již více nebojím Jehovova neschválení. Protože žiji pro něho, Ježíš mne stále přivádí blíže do společenství (podílnictví) s ním.

„Proto mu řekli: ‚Co máme dělat, abychom konali Boží díla?‘ Ježíš jim odpověděl a řekl: ‚To je Boží dílo, abyste projevovali víru v toho, jehož on vyslal.“ —Jan 6:28-29