Příběh Tammie – Bývalého svědka Jehovova

tammie

PŘÍBĚH TAMMIE – Bývalá průkopnice svědků Jehovových

Vychována rodiči, kteří byli svědkové Jehovovi (její otec byl starším). Tammie byla přesvědčená, že je v jediném pravém náboženství. Ve svých 30 letech průkopničila (strávila nejméně 90 hodin měsíčně ve službě), měla měsíčně průměrně 10 „biblických studií“ a rozdala na stovky časopisů a knih Strážné věže. Jako šikovný řečník měla Tammie od svých 7 let pravidelné „úkoly“ a „demonstrace“ ve Škole teokratické služby. Svou rodinou a svými přáteli byla považována za vzor „svědka“, dokud neselhala podmínečná láska, kterou přijímala, a dokud se všechno v jejím životě nerozpadlo. Jedině v Kristu Tammie skutečně nalezla to, po čem dlouho toužila.

bullets Zobrazení článků

V malém městečku na východě Texasu sedělo v lese na pařezu děvčátko a plakalo. Zrovna se vrátilo z místní metodistické církve a zjistilo, že pokud nebude dobrou dívkou, bude navěky hořet v ohnivém jezeře. Hleděla k nebi, mučily ji pochybnosti a volala: „Bože, jestli jsi doopravdy, chci vědět, proč bys pálil lidi v pekle?“ Uplynuly roky a děvčátko vyrostlo, zamilovalo se a zasnoubilo. Byla představena svému brzkému tchánovi, jehož první slova k ní zněla: „Mladá dámo, víš, že Bůh má jméno a že se jmenuje Jehova?“ Poté jí řekl to, co chtěla slyšet – že peklo není horké. To byly odpovědi, které hledala před mnoha roky, když seděla v lese na pařezu.

Byla to má matka, která se tak stala nevědomky obětí sekty ovládající myšlení. Byla pokřtěna v organizaci Strážná věž, když mi táhlo na dva roky. Můj tatínek ji brzy následoval. Sloužil Strážné věži při kontrole sborových záznamů, dokud nezačalo jmenování starších. Můj otec byl jmenován starším a setrval v této službě do roku 1999, kdy ho spor s ostatními staršími ohledně jeho vnuka (mého syna) přiměl „odstoupit.“ Veřejně prohlásil, že odstupuje, aby mohl věnovat více času průkopnické službě (sloužit průměrně 90 hodin měsíčně dveře ode dveří, a tak činit učedníky). Byl tehdy průkopníkem plným časem, a pokud vím, tak dosud je.

Svědkové Jehovovi poslouchají skupinu mužů známých jako „vedoucí sbor.“ Tito muži o sobě tvrdí, že jsou Božím kanálem pro komunikaci s lidmi na zemi. Věří, že pouze oni mohou správně vysvětlovat Boží slovo a že pouze 144 000 z nich má nárok na život v nebi. Zpochybňování autority „vedoucího sboru“ je prostě neodpustitelné.

Ve svých 30 letech jsem začala průkopničit. Byla jsem náboženským fanatikem a pohrdala jsem každým, kdo nepropagoval „Pravdu“ (jak jsme to nazývali) stejným způsobem. Musela jsem druhé posuzovat hodně tvrdě, abych se cítila dobře. Něco ve mně vždycky vědělo, že má pilná práce nikdy není dost dobrá, avšak ve chvílích, kdy jsem se srovnávala s druhými, jsem cítila malinké omilostnění z nepřetržitého sebeobviňování se. Chtěla jsem věřit, že dělám všechno, co mohu, abych se zalíbila Bohu a přinutila ho, aby mne v armagedonské bitvě ochraňoval. I tak bylo tím nejlepším, v co jsem mohla doufat, že zemřu ve službě dveře ode dveří, nebo když odmítnu transfuzi krve. To dává kterémukoli svědkovi záruku, že se dostane do „nového světa“, do pozemského ráje. Většina svědků Jehovových se těší na tuto naději, neboť v nebi je místo jen pro 144 000. Jakmile se dostanete do „nového světa“, budete muset žít bez jakéhokoli velkého hříchu po dobu 1 000 let, a pak budete znovu vyzkoušeni, aby bylo zřejmé, že si zasloužíte věčný život. I když projdete všemi zkouškami, neexistuje naděje, která by dávala trvalou záruku. Jestliže projdete zkouškou, získáte pouze „dokonalost“, která má značně zredukovat riziko, že opět zhřešíte a budete navždy zničeni.

Má víra se začala vytrácet, když  jsem prodělala samovolný potrat a nemohla se smířit s tím, že podle víry svědků Jehovových mé dítě nebude vzkříšeno. A také, tehdy jsem to neviděla jako přímou vzpouru,  jsem tajně odmítala názor svědků Jehovových, že Ježíš není mým Prostředníkem. Též si pamatuji modlitbu těsně před Památnou slavností, kdy jsem skutečně hledala Boží lásku, a zřetelně si vybavuji, jak stojím ve své kuchyni a prosím Boha, aby mi pomohl pochopit, jaká láska mu umožnila dát svého Syna jako oběť za lidi, kteří ho dokonce neznali.

Pamatuji si, že jsem skutečně litovala lidi, kteří odmítali přijmout tuto moji naději. Považovala jsem svůj způsob života za nadřazený tomu jejich. Nikdy jsem nevěřila lidem u dveří, kteří mi řekli, že mají s Ježíšem osobní vztah. Odepisovala jsem je jako ubohé pošetilé blázny. Chtěla jsem, aby přijali dobrou zprávu a mohli žít navždy v pozemském ráji bez nemocí, bolesti a smrti, kdyby jen se mnou studovali Bibli 6 až 12 měsíců, četli literaturu svědků Jehovových, sloužili průměrně 10 hodin měsíčně dveře ode dveří, navštěvovali 5 shromáždění týdně a žili podle Strážné věže, tj.  nekouřili, nevolili, nepřijímali krevní transfuze, neúčastnili se slavení svátků a nesloužili v armádě.

Byla jsem dost přesvědčivá, a tak jsem vedla 5 lidí ke křtu. Podávala jsem měsíčně zprávu o 10 studiích Bible (průměrně) a o stovkách výtiscích rozdané literatury. Četla jsem a studovala materiály organizace do té míry, že jsem byla schopna obhajovat její učení lépe než starší, které jsem znala, a oni sami to připouštěli. Téměř na každé Škole teokratické služby a na schůzkách před službou jsem měla „rozhovory“ a „demonstrace“, až jsem téměř každou noc na úterý trpěla bolestmi žaludku od nervů. Ale měla jsem dar zdůvodňování a pravidelně jsem od svých sedmi let stála na pódiu. Můj syn začal Školu teokratické služby již v pěti letech. Asi si řeknete, že jsem byla mezi svědky Jehovovými tou hlavní a že naše rodina byla „příkladnou rodinou svědků Jehovových,“ avšak přes veškeré své úsilí jsem byla zoufale osamělá, prázdná a toužila jsem po něčem, jen jsem nevěděla po čem. Moje matka to na mně poznala a říkávala: „Děvče, proč jsi tak popoháněná?“ Jako svědek Jehovův jsem obdržela „podmíněný“ druh lásky a přijetí. Není divu, že jsem si tuto láska přinesla do manželství, a to se po 20 letech rozpadlo.

V mém životě byla spousta pokrytectví, jaké je ve všech životech svědků Jehovových, ale mé srdce pociťovalo opravdovou bolest kvůli lidem, kteří odmítali „pravdu,“ již jsem se jim pokoušela předat. Plakala jsem a zoufale se za ně modlila. Skutečně jsem nechtěla, aby zemřeli v Armagedonu. Myslím si, že v tom jsem se odlišovala od ostatních svědků Jehovových, které jsem znala. Všichni se pouze snažili vyhradit si „čas“, aby se nedostali do problémů nebo na ně nebylo pohlíženo svrchu. Občas se mi to také stávalo. Všichni jsme dělali, co jsme museli, abychom  potěšili vrchnost—neměli jsme s Bohem opravdový vztah, což vedlo k mnoha hektickým skutkům, „které se líbí lidem.“ Mohla bych dlouho hovořit o škodlivých účincích této „hektické práce“, která pohltila naše životy. Stále jsme hledali úlevu a nevěděli jsme, že před ní utíkáme, avšak všichni svědkové Jehovovi utíkají svou vlastní cestou. Když jsem z toho byla unavená, utekla jsem místo toho ze svého manželství a byla jsem vyloučena.

Šla jsem do světského zaměstnání a začala si všímat křesťanů, kteří se chovali více křesťansky než někteří z mých známých od svědků Jehovových. Zapůsobilo na mne, když si jedna žena brala s sebou do práce Bibli a četla ji během pauzy na oběd.  Jeden muž mi ukázal neobvyklou laskavost, když mne pozval na návštěvu vánoční slavnosti ve své církvi, kde účinkovala jeho rodina, a dal mi vánoční dárek, i když jsem ho sotva znala. Nikdy předtím jsem neslyšela výraz: „Denní zamyšlení,“ ale jedna žena z kanceláře se mne zeptala, jestli by mi je mohla poslat. Když jsem viděla, že tam jsou pouze verše z Bible, podivila jsem se, proč mne po celý život varovali před čtením náboženských materiálů od jiných lidí. Pozorovala jsem životy těchto lidí, jak skutečně žijí to, čemu věří, a začala jsem se divit, proč by Bůh lásky chtěl tyto lidi zabít v Armagedonu. Je Bůh skutečně tak krutý, že by chtěl zničit lidi, kteří ho zcela zjevně milují, jen proto, že nejsou svědky Jehovovými? To mne znepokojovalo, ale velmi dobře jsem se uměla vyhýbat konfliktům, a tak jsem tyto znepokojující myšlenky odložila, dokud jsem se nesetkala s někým, kdo mne přiměl se jimi znovu zabývat.

Začala jsem se scházet s baptistou. Po několika návštěvách shromáždění v Sále království uvěřil, že jsem zapojená do sekty. Pokoušel se mne přesvědčit, ale neposlouchala jsem ho. Vyhazovala jsem všechno, co mi přinesl a co bylo zaměřeno proti svědkům. Pokoušel se mi ukázat, že Písmo dokazuje nesprávnost mé víry, a když jsem to nemohla popřít svou obvyklou rétorikou svědků Jehovových, frustrovalo mne to a byla jsem rozzlobená na Boha, že dovolil, aby existovaly i jiné Bible, v nichž jsou nesprávná slova, slova, která jsou v rozporu s mým důvěryhodným Překladem nového světa, což je Bible vytištěná Společností Strážná věž.

V této době jsem změnila zaměstnání a začala pracovat s baptistkou, která byla provdána za svědka Jehovova. Pozvala mne na studium Bible. Přijala jsem její pozvání jenom proto, abych jí mohla dokázat, jak se mýlí, a s nadějí, že ji přiměji konvertovat ke svědkům Jehovovým, kam již přešel její manžel. Nebyla jsem připravená na to, s čím jsem se na tomto studiu Bible setkala. Slyšela jsem, jak Bůh vyslýchá modlitby těchto žen. To bylo nemožné, protože jsem „věděla“, že Bůh vyslýchá pouze modlitby svědků, jelikož svědkové jsou ti jediní, kteří ho oslovují jeho jménem „Jehova.“ Potom sledovali video, kde bylo svědectví ženy, která jednoho dne získala jistotu poznání, kde stráví věčnost, a další den tuto jistotu ztratila. To se mne mocně dotklo, protože to popisovalo celý můj život. Celou cestu domů jsem probrečela a ptala se Boha, jestli existuje nějaký způsob, jak bych mohla s jistotou „vědět“, že nezemřu v Armagedonu, a jestli by mi to mohl zjevit.

Později byl můj přítel pozván jedním ze svých klientů do církve. Dal mi pozvánku a řekl, že si myslí, že bych měla jít a podívat se, jaké to je. Šla jsem a myslela jsem si, že do mne udeří blesk, jakmile se moje nohy ocitnou ve dveřích. Po celý život mi bylo říkáno, že jediným důvodem pro existenci církví je, aby mohli pastoři z lidí vymámit peníze. Též jsem se modlila za odpuštění, že jdu na místo, kde bydlí démoni, a žádala jsem Boha, aby mne před těmi zlými duchy ochránil. Pohled na kříž mne vyděsil, protože jsem byla naučená, že kříž je pohanský symbol. Chtěla jsem odejít, ale cítila jsem, že dlužím svému příteli ústupek.

Ti lidé se usmívali a chovali se přátelsky, já však byla přesvědčená, že k tomu mají skryté důvody. Zdálo se, že jsou normální a upřímní. Setkala jsem se se starším párem, který do této církve pozval mého přítele. Byli laskaví, ale já si myslela, že je to přetvářka. Vzpomínám si na projevy přízně novým lidem, kteří přišli do našeho Sálu království. Věděla jsem o svých skrytých důvodech; prostě jsem jim chtěla pomoci, aby se obrátili. Jak by mohlo být všechno, co jsem se o těchto lidech učila, špatné?  Sledovala jsem kázání ve svém vlastním Překladu nového světa a nemohla jsem najít jedinou věc, která by pastora znevážila. Zpívali píseň, která obsahovala slovo „Trojice“, s čímž jsem silně nesouhlasila. To mne dostatečně přesvědčilo, že celá tato záležitost byla špatná, a rozhodla jsem se to dokázat.

Měla jsem plán, jak svému příteli dokázat, že mé náboženství je  správné a jeho špatné. Chystala jsem se sejít s pastorem a přimět ho souhlasit s tím, že já mám pravdu a ne on, a potom by tam můj přítel přestal chodit. Naprosto jsem si věřila, že to dokážu. Setkala jsem se s pastorem Brucem, který po několika jednáních o pekle se mnou odmítl dále diskutovat. Řekl, že dohadování se o doktrínách k ničemu nevede. (Cože! Dohadování se o doktrínách bylo mým životem!)  Řekl, že se to všechno omezuje na jednu věc: “udělat” vs. “dokonáno.”  Vysvětlil mi, že pokud bych si za nějaký skutek, který jsem učinila jako svědek Jehovův, mohla zasloužit Boží přízeň, potom by Kristovo dílo na „kříži“ (Ach! Jak jsem sebou při tom slově škubla) nebylo dostatečné. Dále mi vysvětlil, že pokud bych mohla přidat jedinou nepatrnou věc ke své spáse, potom by Kristova oběť nebyla dost dobrá.

Při té příležitosti jsem se sarkasticky zeptala na výraz, který jsem slyšela, že v církvi používají. Zeptala jsem se: „Co to znamená ‚být spasen‘ a jak by to mělo fungovat?”  Určitě vycítil, že si představuji výraz „být spasen” jako nějaký druh svatosti, který je emocionálně řízen člověkem a postrádá jakékoli Boží opodstatnění. Věděl, že mé „skutky“ ovlivňují způsob myšlení, který snižuje modlitbu hříšníka na východisko líné osoby.  Konec konců celý můj život se skládal ze skutků a nechtěla jsem se jich vzdát tak snadno.  Celé se mi to zdálo hodně naivní— totiž, že bych se mohla jenom pomodlit tuto krátkou modlitbu a být navždy zachráněna před Božím hněvem. Nebyla jsem žádný pitomec; věděla jsem, že musí být vykázány i skutky.

Pastor Bruce mi velmi jednoduše vyložil, jak jít k Ježíši, vyznat svůj hřích, požádat o odpuštění a aby Kristus přišel a přebýval v mém srdci. Řekl, že každý má tuto zkušenost jinou. Někdy je to pocitové a někdy ne. Myslel si, že nedávám pozor, ale aniž by si to uvědomil, dal mi něco, co bych měla „udělat.“ Řekla jsem si: „Tammie, jen do toho. Co kdyby náhodou na tom něco bylo?”  Šla jsem někam, kde jsem byla sama, a modlila jsem se tak, jak mi pastor Bruce řekl.  Nevěřila jsem, že to způsobí nějaký rozdíl, ale pro každý případ. . . a samozřejmě jsem byla opatrná, co se týče požádání „Ježíše“ o odpuštění, neboť jsem si myslela, že to není Bůh, nýbrž stvořený anděl.

Za týden mi kamarádka z práce, která mne předtím pozvala na své biblické studium, dala telefonní číslo na někoho ze své církve, a ten se jmenoval Omar.  Omar mé kamarádce řekl, že se mnou „musí“ mluvit.  Nevěděla jsem, co mám dělat. Mohl by to být odpadlík.  Bála jsem se mu zavolat. Nakonec jsem sebrala odvahu a zavolala mu a souhlasila jsem, že se s ním a s jeho manželkou sejdu.  Omar byl dříve hodně spojen se svědky Jehovovými a znal naskrz všechny jejich doktríny. Ukázal mi Písmo natolik, že jsem mohla spatřit alternativní odpovědi na to, čemu jsem se předtím naučila věřit. Zaujalo mě to, avšak nepřesvědčilo úplně.  Mezitím jsem se připojila k internetu a nalezla bývalého svědka Jehovova, který mi štědře poslal spoustu knih a videí o falešných proroctvích a nesprávném učení svědků Jehovových. Tím mi otevřel oči, byla jsem však plná strachu. Má náklonnost ke svědkům Jehovovým se stávala méně biblickou a více emocionální.

Dopadlo to tak, že jsem navštívila křesťanskou konferenci žen, kam chodila má kamarádka z práce a všechny ženy z jejího biblického vyučování.  Nikdy jsem neslyšela takové modlitby, které tyto ženy pronášely v noci v našem hotelovém pokoji.  Mohla bych říci, že mají s Bohem opravdový vztah. Na setkání jsem slyšela tolik podivuhodných věcí, všechny byly podpořené Biblí. Dávala jsem pozor a byla jsem nadšená ze všeho, co jsem slyšela. Nebylo to supernudné shromáždění a setkání, která jsem navštěvovala jako svědek Jehovův. Jako akt duchovní svobody jsem si na konferenci koupila svou první nejehovistickou Bibli. Mluvčí konference viděla v mých očích slzy a zeptala se mne, jestli jsem v pohodě. Řekla jsem jí o svém boji při rozhodování, co udělat se svým náboženstvím, a ona trvala na tom, že si vezme mé jméno a adresu, a slíbila, že se bude za mě modlit. Byla jsem tím upřímným zájmem cizí osoby zaskočena. Setkání zahrnovalo píseň, kde se vyskytlo jméno „Jehova”. Srdce mi téměř vyskočilo z hrudi a cítila jsem, že tato píseň je Božím darem pro mne, aby mě osvobodila od všech lží, které jsem dříve slýchávala. Tito vzácní lidé doopravdy znali mého Boha. Dokonce zpívali písně, které oslavovaly jeho jméno! Bůh ke mně promluvil významným způsobem.

Následující dni byly ty nejobtížnější, jaké jsem kdy poznala. Byla jsem uvnitř rozervaná, moc jsem se bála, že udělám chybu. Mí rodiče mne snažně prosili a táhli jedním směrem, a mé srdce bylo tažené na druhou stranu. V jednu chvíli jsem si myslela, že si to všechno asi jen představuji. Asi blázním. S pláčem jsem volala svému tatínkovi a prosila ho, aby rychle přišel a znovu mi vštěpoval předchozí názory.  Byl tak přesvědčený o mém „poznání“, o mých značně vyškolených prozíravých schopnostech motivovaných svědky Jehovovými, že odmítl přijít. Řekl: „Dítě, ty nepotřebuješ, abych ‚ti‘ cokoli říkal. Ty znáš Pravdu.“

Kéž bych mohla popsat ten strach spojený s vyjitím ze sekty. Je to bolestivá námaha, když máte začít samostatně myslet. Celý můj život mi řídila organizace. Byla pro mne vším, mou matkou, mým otcem, mým přítelem, mým životem. Nedokázala jsem si představit život bez ní. Byla jsem si jistá, že si znepřátelím všechny, které znám, jestliže přestanu věřit jako oni. V jednu chvíli jsem uvažovala o sebevraždě kvůli bolesti ze zklamání svých rodičů tím, že opouštím svědky Jehovovy.

1. Jan 2:27 říká, že nepotřebuji žádného učitele, neboť mým učitelem bude Duch svatý. Uvěřila jsem tomu natolik, že jsem přestala číst Strážnou věž, ale dovolit Duchu, aby mne vedl a vysvětloval mi biblickou pravdu, to pro mne bylo něčím zcela novým. Mohla bych důvěřovat svému novému porozumění, anebo to byl kolosální podvod, nějaká lest nepřítele, aby mne odvedl od mého starého náboženství?  Jeden den jsem se velmi modlila o odpověď. Žádala jsem Boha o zkušenost „Cesty do Damašku”, protože jsem si musela být naprosto jistá, jak on chce, abych já věřila.  Po celodenní úpěnlivé modlitbě jsem dostala od své kamarádky z práce e-mail se zamyšlením pro ten den. Byl to text z 1. Jan 4:1, „Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoušejte duchy, zda jsou z Boha, neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků.” Řekla jsem: „Ne, Bože! To mi vůbec nepomáhá. To není odpověď, kterou potřebuji, neboť nevím, kdo je a kdo není falešným prorokem!”  Potom jsem začala pociťovat Ducha svatého. Bůh dává test, jak rozpoznat falešného proroka, v Deuteronomy 18:22: „Jestliže prorok řekne Hospodinovým jménem něco, co se nestane, pak to slovo nemluvil Hospodin. Onen prorok mluvil opovážlivě. Neboj se ho.”  To bylo ono! Svědkové tvrdí, že jsou pravým Božím prorokem již přes sto let, a jejich nevyplněná proroctví jsou nechvalně známá. Má modlitba byla vyslyšena!

O týden později mi zatelefonoval Omar. Trval na tom, že mne povede v modlitbě spasení po telefonu, zrovna když jsem řídila na dálnici 9. Avšak stále jsem nedokázala souhlasit s modlitbou k Ježíši. Zeptal se mne, zda by bylo možné se modlit k „Bohu Bible,“ a já souhlasila. Ten den se stalo něco velkého, nerozuměla jsem textu o andělích, kteří se v nebi radují nad jedním hříšníkem, jenž činí pokání, ale určitě to bylo to, co se stalo. Pamatuji si, že jsem později řekla: „Dnes jsem přijala spasení,” slova, která byla stále cizí mým rtům a skutečně jsem nechápala, co všechno znamená být „spasen.“  Přesto jsem cítila pokoj jako nikdy předtím. Bylo po zápase a bitva byla vyhraná. Byl květen 2001.

Když jsem řekla svým rodičům, že jsem přijala Krista za svého Spasitele, má matka křičela a řekla, že už se mnou nikdy nepromluví. Moje nová víra je pro ně „bláznovstvím.“ Věří, že Satan oslepuje mou mysl, abych již neviděla Pravdu. Věří, že oni jsou „v“ Pravdě a že já jsem odpadlík, neboť jsem „Pravdu“ opustila. Zjistila jsem, že Pravda není žádná organizace ani náboženství; je to osoba, je to Ježíš Kristus. Ježíš je ta Cesta, TA PRAVDA a ten Život (Jan 14:6).  Má matka s otcem a sestrou se mne zřekli, avšak Ježíš mne nikdy neopustil. Jsem požehnaná mnohem více matkami, otci a sestrami tak, jak mi On slíbil v Lukáši 18:29-30: „Amen, říkám vám,…že není nikdo, kdo by opustil dům…nebo bratry nebo rodiče…kvůli Božímu království a nepřijal by v tomto čase mnohem více a v nadcházejícím věku věčný život.“

Dnes nemám pouze opravdový vztah s Ježíšem, ale jsem hrdá, že jej mohu oslavovat jako toho, kým skutečně je—mým Pánem a mým Bohem (Jan 20:28).

Print Friendly, PDF & Email

This post is also available in: Španělský Portugalština ( Portugalsko) Ital Ruský Angličtina Czech